Mám přítele už skoro půl roku. Prvních několik měsíců to bylo vše krásné, zkrátka období fascinace. Přítel ale asi poslední měsíc má hodně práce a věci na vyřizování, že jsme se dlouho neviděli.
Dobrý den,
už nevím co mam dělat, a proto volím tuto formu pomoci.
Mám přítele už skoro půl roku. Prvních několik měsíců to bylo vše krásné, zkrátka období fascinace. Přítel ale asi poslední měsíc má hodně práce a věci na vyřizování, že jsme se dlouho neviděli. Navíc k tomu ještě onemocněl střevní chřipkou a nějakým kašlem. To samozřejmě nemohl ovlivnit. Problém je v tom, že jsem to vycítil, že toho má moc, tím jak se začal chovat ke mě jinak než dřív, neměl už tolik potřebu např. psát mi zamilované smsky a třeba mi dva dny nenapsal vůbec. Vždy jsem musel napsat první já. Promluvil jsem si o tom s ním, co cítím a ať se mi svěří. Narazil jsem na problém, že u něj není zvykem se svěřovat druhé osobě a vše si řeší sám v sobě. Dělá to prý už tak od dětství, s prvním přítelem (s ním byl 4,5 roku) to neřešil a není na to zvyklý. Ale já bych chtěl, aby věděl, že tu jsem, abych mu pomohl. Když jsme si o tom promluvili, prý měl na chvíli pocit, že se vše zlepší. Nicméně se tak nestalo, stále má hodně práce a musí řešit hodně problémů. Zkrátka je toho na něj moc, dovolenou si vzít nechce a nemůže, práci si podle mého moc bere.
Včera mi napsal mail, že ho to moc bolí, že nemůže být se mnou a ví, že mě tím zraňuje, ale neví, co má dělat. Neví, kdy se to zlepší. Má zmatek v hlavě a nějak si ho nedokáže urovnat. Z ničeho nemá radost a na nic se netěší. Nemá asi pocit naplněnosti a nevidí cestu ven. Bojím se, že mě bude chtít opustit, i když prakticky mezi námi nic špatného není a nikdy nebylo. Já například dokážu žít jen z toho, že ho miluju a on mne, ale on byl 1,5 roku sám a asi se ještě nedokázal přepnout na to, že jsme na všechno dva. Nevím jak bych mu mohl nakopnout baterky, ale ví že ho podpořím. Bojím se že mi řekne, že chce být raději sám. To mi řekl už můj první přítel a nechci, aby se to opakovalo. Navíc se mi to jako důvod k rozchodu zdá dost srabácké, když se oba milujeme. Prosím poraďte mi, co mám dělat. K psychologovi jít nechce, prý už dřív chodil, ale vůbec mu to nepomohlo.
Moc ho miluju a nedokážu ho jen tak opustit, když navíc vím, že je pod tlakem a má depresi.
Co mi poradíte?
Diky Honza
Milý Honzo,
z tvého dopisu jsem se dozvěděl velkou spoustu informací, ale problém se zdá být velice komplexní a myslím, že ani nepůjde o to, jak moc se máte či nemáte rádi, ale právě o to, jestli se všechno s tvým přítelem v pořádku a netrpí-li popsaným přílišným workoholismem a depresí. V takovém případě by bylo řešení ve změně zaměstnání a pomoci psychiatra. Ale věc se nedá vidět jenom jako problém. Práce a zájmy jsou určitě pozitivní, pokud by se zaměstnání vzdal, aby mohl trávit čas jen s tebou, byl by to jistý akt slabosti. Je nutné podotknout, že ten, kdo má více práce a méně volného času nemusí mít míň rád, než ten, který má času víc, nebo si jej udělá kdykoliv. Milenci, kteří se vzdají svých osobní zájmů a povinností jen proto, aby se k sobě mohli stále tisknout, nedělají dobře a neúprosné zákony párového vztahu s nimi zatočí.
Určitý osobní prostor je nutný pro zachování vztahu. Chyba by mohla nastat tehdy, když bys na něj moc tlačil a on by pociťoval tvou touhu po společném trávení času jako další z povinností, kterou musí ve svém nabitém programu stihnout. Tvůj partner potřebuji volně dýchat a po zaslouženém vydechnutí po práci teprve může nastat chvíle, kdy je schopen a ochoten si užít tvoji blízkost.
Bylo by škoda vzdát se vztahu, který má jisté kvality, místo toho, abyste se naučili spolu žít i v období, kdy má jeden moc práce a není mu třeba moc dobře.
Hodně štěstí
Petr, Poradna 004