S přítelem jsme spolu žili 6 let. V poslední době jsme se dost hádali, ale jenom kvůli maličkostem. Po poslední hádce přišel s tím, že se stěhuje ke kamarádovi a popřemýšlí jestli se mnou vůbec chce ještě něco zachraňovat. Prý není schopný dál se mnou žít a chybí mu svoboda, protože jsme spolu 24 hodin denně.
S přítelem jsme spolu žili 6 let. V poslední době jsme se dost hádali, ale jenom kvůli maličkostem. Po poslední hádce přišel s tím, že se stěhuje ke kamarádovi a popřemýšlí jestli se mnou vůbec chce ještě něco zachraňovat. Prý není schopný dál se mnou žít a chybí mu svoboda, protože jsme spolu 24 hodin denně. Máme totiž společnou práci, zájmy, kamarády a všechno děláme společně. Mě se hroutí celý život. Práci teď moc nezvládám, mezi známé raději nechodím, abychom se nepotkali. Sedím doma, čumím do zdi, hodně si pobrečím. Nevím co bude dál. Přemýšlím kde je, co dělá, s kým spí, i když jsem nikdy nebyl moc žárlivý. Nedávno jsme se sešli, abychom si promluvili. Když mě viděl v zuboženém stavu, přišel s návrhem odděleného bydlení. Najde si prý podnájem a budeme se scházet podle potřeby. To mi ale připadá jako bychom se vraceli na začátek a navíc nevím, zda to nenavrhl jen z lítosti. Oba se máme myslím stále rádi. Nevím jak z toho ven, rozejít se, to bych po těch letech asi neunesl a scházet se jednou dvakrát týdně, přemýšlet jak si užívá svobody, to mi taky nejde do hlavy. Prosím poraďte. Děkuji.
Honza
Ahoj Honzo, Ve vztazích heterosexuálních i homosexuálních platí mnoho společných zákonitostí. Trávit spolu všechen čas a dělat všechno společně je skutečně destruktivní a projevilo se to u vás v plné míře. Musíte se naučit užívat trávit nějaký čas odděleně, aniž by se nad tím měl kdokoliv pozastavovat. Třeba si přítel půjde zacvičit do posilovny s kamarádem a poté si půjdou pokecat do hospody, ty půjdeš do bazénu a pak s kamarádkou na kus řeči někam jinam. Večer si popovídáte, ale každý si bude dělat co chce - ty si čteš časopis, přítel surfuje na netu. Můžete být spolu, ale nedělat věci společně, ale v sounáležitosti, tak abyste se necítili sami, ale jeden druhého nevysávali. To, že budete bydlet odděleně by vám mohlo pomoci naučit zorganizovat si čas pro sebe a ukončit nefunkční stereotyp. Po 6 letech to může být děsivá představa, že se všechno mění, ale ono odloučení je již poměrně zásadní krok. Osobně bych preferoval krizový režim se společným bydlením. Co bych viděl jako problém při odděleném bydlení je doba, kdy se k sobě vrátíte. Ta doba odloučení by měla být tak dlouhá, abyste se stihli naučit a odhalit ty věci a postupy, jak se nenudit a zabavit se sebou samým, či s vlastními přáteli a zároveň si od sebe úplně neodvykli. Je možné si to třeba nějak předem definovat. Např. 3 měsíce. Pozor na to, aby se ty 3 měsíce nestaly depresivním čekáním na to, až se všechno zase vrátí, ale aby se za 3 měsíce vytvořilo něco nového. Představy o nevěře musíš zaplašit, důkaz věrnosti neexistuje a i kdyby nevěra byla, neexistuje jiné správné řešení, než ji popřít, jako by jí nebylo. Postavit se k řešení a potřebám vztahu čelem je dobré. Konstruktivní přístup partner jistě ocení, budeš-li působit zuboženě, lítost váš vztah nezachrání. Ty schůzky jednou, dvakrát za týden byste si měli vyprávět a popisovat vaše úspěchy v tom, jak se vám daří aktivně vyplnit svůj volný čas. Lépe poznáte, že je čas se vrátit. Doporučuji navštívit psychologa v případě, že ucítíš skepsi či úzkost.
Hodně štěstí.