Není to jednoduché. Sama jsem se zamilovala do ženy "až" ve 24 letech. Po tom, co jsem prožila několik víceméně úspěšných vztahů s muži. Teď ale miluji ženu a rozhodně ji nehodlám milovat pouze v noci v parku nebo za zavřenými dveřmi. Chci ji chytit za ruku, políbit, pohladit kdekoliv na ulici, v restauraci, v kině, před přáteli, před rodinou.
Není to jednoduché. Sama jsem se zamilovala do ženy "až" ve 24 letech. Po tom, co jsem prožila několik víceméně úspěšných vztahů s muži. Teď ale miluji ženu a rozhodně ji nehodlám milovat pouze v noci v parku nebo za zavřenými dveřmi. Chci ji chytit za ruku, políbit, pohladit kdekoliv na ulici, v restauraci, v kině, před přáteli, před rodinou. Stejně tak jako jsem kdykoliv a kdekoliv chtěla chytit za ruku nebo políbit některého ze svých ex-mužů. Nemám potřebu coming-outu v původním slova smyslu – "vyjít s něčím ven, vyjevit něco". Jsem zamilovaná. To je to, co chci vykřičet do celého světa. Proč k tomu dodávat, že do ženy? Dřív jsem také nedodávala, že do muže....
Tak proč lidé nepřijímají mojí zamilovanost, mojí lásku tak jako dřív? Proč se mnou najednou nesdílejí mou radost, mé štěstí, mé opojení? Proč jim najednou moje láska tak vadí? Je to přece pořád stejná láska! Proč mi najednou říkají, že se před nimi nemáme líbat? Vždyť jim nikdy líbání s mými partnery nevadilo? Proč naše držení za ruku pod stolem berou jako provokaci?
Nikomu neoznamuji "zamilovala jsem se do ženy, jsem lesba". Prostě miluji. Prostě existuji. Musím být v nějaké škatulce? Musím mít nějaké označení. Já jsem přece já! Dřív jsem také neoznamovala "zamilovala jsem se do muže, jsem heterosexuální". Prostě jsem milovala, existovala....... Tak proč jsem najednou pro všechny "ta jiná"?
Zašla jsem na lesbickou internetovou kavárnu hledat odpověď. Tam jsem pochopila. Jsem "jiná". Všechny lesbičky jsou "jiné". Žijí nějaký "jiný" život, který neznám. Když někoho milují, nikomu to neřeknou. Když s někým bydlí, nikdo neví, že je to jejich žena, partnerka, milenka. Když se chtějí políbit nebo chytit za ruku, počkají, až budou samy. O svých ženách mluví jako o "drahých polovičkách" a bojí se, aby nikdo nepřišel na to, že drahá polovička rovná se žena. Dokážou se se svojí ženou s někým stýkat třeba tři roky, aniž by ten člověk na nich poznal, že jsou partnerky. Asi jsem vážně "jiná". Miluji svoji ženu, chci to vykřičet do celého světa, být s ní k každou vteřinu, představit ji všem svým přátelům a známým, dát jí pusu kdykoliv na to mám chuť, mluvit o ní jako o své přítelkyni, partnerce, ženě, lásce!
Jsem vážně "jiná"...
Emma