Mnoho odpovědí na své otázky získáte v archívu starších diskuzních fór webu, pro toto téma zdeSe svým kamarádem můžeme být zvyklí, že v případě neshody třeba o tom, kdy a kde se sejdeme, si buď hodíme mincí či kostkou, nebo se jednoduše domluvíme, že o setkání bude jeden týden rozhodovat kamarád a jeden týden já. Kdo nemá nachystaný systém v rozhodování při neshodě, utopí se v hádkách. Hlavně je mylný předpoklad, že snad k párové slušnosti patří snaha vyhovět.
Se svým kamarádem můžeme být zvyklí, že v případě neshody o tom, kde se sejdeme, si buď hodíme mincí či kostkou, nebo se jednoduše domluvíme, že o setkání bude jeden týden rozhodovat kamarád a jeden týden já.
Kdo nemá nachystaný systém v rozhodování při neshodě, utopí se v hádkách. Hlavně je mylný předpoklad, že snad k párové slušnosti patří snaha vyhovět. To by to dopadalo stále jen vyhovovat druhému znamená rozmazlovat ho. Když vyhovět, tak přece musíme oba. Ale to už jsme zpátky u známého paradoxu, že zase vznikne neshoda, protože oba budeme znovu navrhovat něco jiného.
Co je to slušnost? Pustit starší osobu sednout v tramvaji, pomoci ženě do kabátu, mluvit zdvořile, nebýt vulgární, ctít stáří, autoritu, nepomlouvat partnera se sousedkami, nevyklepávat prachovku na ulici, nehulákat o půlnoci na chodbě atd.To všechno a mnoho dalšího je slušnost. Slušnost je základní vlastnost vyzrálé lidské osobnosti. Ovšem vyhovět třeba opilci, který se snaží políbit mého přítele, a dovolit mu to, není žádná slušnost, nýbrž slabost. A právě tak není slušnost vyhovět v rozhodování někomu, kdo sám není ochoten vyhovět.
Jestli se kamarád chce moc, ale opravdu moc, jít podívat do Chuchle na závody plnokrevných koní, tak mu třeba vyhovím, ovšem ne ze slušnosti, nýbrž proto, že propadl strašlivě velké touze vidět dostihy. A budu považovat za samozřejmé, protože je to součást našeho rozhodovacího systému, že když se zase mně bude něco moc chtít, třeba zajít si do divadla na představení Richarda III., tak se pro změnu přemůže on a půjde. Ne proto, že mě má rád a že je slušný, ale protože i já jsem s ním šel do Chuchle na závodiště, ačkoli se mi tam příliš nechtělo.
Podobné principy jsou samozřejmě platné i v partnerském vztahu.
Co je rozhodování a co není?
Nenazývejme rozhodováním třeba spor o to, jestli je krásnější orel skalní nebo sokol stěhovavý. Když řeknete, že se musíte rozhodnout, který z těch dravců je krásnější, tak jednoduše používáte mylné označení, protože vy se přece dohadujete o názoru, který pták se komu víc líbí, ale o ničem se nemusíte rozhodovat.
Rozhodovat se mohu o tom, kam se vydám s partnerem na dovolenou, kam pojedeme s kamarádem na lyže, a ne o tom, jestli Krkonoše jsou hezčí než Šumava.
V tom, zda je hez čí Šumava, nebo Krkonoše, se můžeme s kamarádem shodnout či neshodnout, nejsme však schopni to rozhodnout. Jednou provždy budeme říkat rozhodování jedině takovým dorozumívacím operacím, kde půjde právě o výběr společných činností. Jestli jsou Krkonoše lep š í nebo horší než Šumava, může být hodně nejapný argument pro rozhodování, kam spolu pojedeme lyžovat, ale není to rozhodování samo. Proč nejapný? Protože jen bloud si může myslet, že lze objektivně a platně rozhodnout, které pohoří je krásnější. Mně se tř e ba víc líbí Šumava, ale tím vůbec není řečeno, že je opravdu krásnější.
Bavíme-li se s kamarádem, jestli jsou Krkonoše krásnější než Šumava, tak jde buď jen o to nám známé poklábosení, kdy si každý z nás zavzpomíná, jak to bylo nádherné v Krkonoších či na Šumavě, anebo se o těch pohořích bavíme proto, že spolu chceme jet na lyže a rozhodujeme se, kam to bude. Taková debata je pak argumentací pro konečné rozhodnutí, kam pojedeme.
Mnoho odpovědí na své otázky získáte v archívu starších diskuzních fór webu, pro toto téma zde