Mnoho odpovědí na své otázky získáte v archívu starších diskuzních fór webu, pro toto téma zdePříčiny homosexuální orientace nejsou ještě zdaleka dořešenou otázkou. Po mnoho desetiletí se pracuje na výzkumech sexuální orientace lidí a zvířat, ale již dnes je jasné, že homosexualita má původ ve složitém souboru psychických, genetických, hormonálních a embryogenetických faktorů.
Již řada prvních sexuologů si všimla častějších feminních rysů v jednání některých homosexuálních mužů a naopak maskulinních sklonů u lesbiček. Homosexualita byla vnímána jako projev ženské duše v mužském těle nebo jako intermediánní konstituce mezi oběma pohlavími. Proto byla od počátku snaha najít a specifikovat tyto rozdílnosti. Nebylo možné jednoznačně odlišit různé typy homosexuálů podle rozdílnosti v jejich sexuálních praktikách a preferencích. Přesto představy o komplementaritě sexuálních rolí dosud přetrvávají v laické i odborné veřejnosti.
Hirschfeldův žák Weil se pokusil zjistit, které tělesné charakteristiky odlišují homosexuály od heterosexuálů. Zjistil odlišnosti v antropometrickém ukazateli poměru šířky ramen k šířce boků. Několik dalších studií tento nález potvrdilo. Jiné, metodologicky kritické, jej naopak vyvracely. Za nejzávažnější je považováno vyjádření pražského sexuologa Kurta Freunda, který provedl studie ve skupinách feminních a maskulinních homosexuálů ve srovnání s heterosexuály a uzavřel nález tím, že neexistují somatické rozdíly v závislosti na sexuální orientaci. Kuriozitou byl nález většího penisu u homosexuálních mužů, který byl později vysvětlen jako metodická chyba.
V pozdějších letech se tedy pozornost výzkumu upnula k jemným anatomickým rozdílům ve struktuře mozku. Tyto výzkumy byly spojeny s pozorováním specifických vlastností homosexuálů. Například jde o menší prostorovou představivost, nižší úroveň agresivity či častější levorukost u homosexuálních mužů. Také bylo zjištěno, že INAH3 (struktura hypotalamu) je dvakrát větší u heterosexuálních mužů než u homosexuálních mužů. Podobná odlišnost byla objevena mezi heterosexuálními muži a heterosexuálními ženami.
Hlavní kritika humánních studií je zaměřena na skutečnost, že většina zkoumaných homosexuálních mužů zemřela na AIDS. HIV totiž zejména v posledních fázích choroby postihuje mozkovou tkáň. Další fyziologické výzkumy zjistily, že kochlea (struktura vnitřní části ucha) lesbiček je jiná než kochlea heterosexuálních žen. Zjištěné poznatky byly publikovány ve Zprávách Státní akademie věd USA (březen 1998).
Odlišnost byla vystopována v průběhu testů, při nichž se měří sotva znatelný zvuk, který vydává kochlea jako reakci na slabé mlasknutí. Podle výsledků jsou reakce lesbiček na tento zvuk znatelně menší než reakce heterosexuálek a více se podobají reakcím mužů. Celkově vzato je kochlea u žen citlivější než u mužů.
Denis McFadden, hlavní autor pojednání, je přesvědčen o tom, že kochlea lesbiček může být před narozením ovlivněna působením hormonů. Předpokládá se, že neznámé místo nebo místa v mozku, která mají vliv na sexuální orientaci člověka, jsou poznamenána podobným způsobem.
Tuto studii bude ještě nutno zopakovat, ale jisté je, že při procesu určování sexuální orientace může hrát biologická složka svou úlohu.
Mnoho odpovědí na své otázky získáte v archívu starších diskuzních fór webu, pro toto téma zde