Všechno nové u lidí vyvolávalo a vyvolává otázku, zda je to normální. Určitou představu míry akceptovatelnosti potřebují k tomu, aby se mohli lépe orientovat ve světě a vytvářet své postoje k dění kolem sebe. Představu normality máme každý jinou, a přestože existuje stálá snaha o vznik obecně přijatelného konsenzu, zůstává toto měřítko záležitostí víceméně subjektivní.
Všechno nové u lidí vyvolávalo a vyvolává otázku, zda je to normální. Určitou představu míry akceptovatelnosti potřebují k tomu, aby se mohli lépe orientovat ve světě a vytvářet své postoje k dění kolem sebe. Představu normality máme každý jinou, a přestože existuje stálá snaha o vznik obecně přijatelného konsenzu, zůstává toto měřítko záležitostí víceméně subjektivní.
Neustále se objevují hlasy a výkřiky, že homosexualita není normální a není proto na místě uzákoňovat registrované partnerství. Nepochopení faktu homosexuality a tvorba vědomých nebo méně vědomých postojů každého člověka vůči ní a jejím nositelům je zdrojem homofobie či diskriminace.
Ještě na začátku devadesátých let byla homosexualita v naší republice obecně považována za nemoc. Fenomén homosexuality lze podrobit třem atributům toho, co by mohlo být považováno za normalitu. Můžeme na ni pohlížet z hlediska normy ideálu, což je všeobecná představa o tom, jak by měl vypadat ideální člověk, jaký by měl být, dále z hlediska normy statistické, jakou má určitý jev četnost výskytu, a z pozice normy funkční, zda homosexualita splňuje všechny úlohy sexuality.
K jakým dojdeme výsledkům?
Co se týče prvního hlediska normality, tak se v otázce lidského ideálu zarazíme nad tím, co je lidský ideál. O stvoření ideálního člověka usilovalo fašistické hnutí v Německu za druhé světové války. Nacistická genocida usilovala o vyhlazení podřadných ras a likvidaci nevhodných náboženských skupin. Byla zavedeno zostřené posuzování homosexuality podle § 175 z roku 1871. Vedle vyhlazování cikánů (mezi cikány patří 4 skupiny: Sintiové – ty z velké části Hitler vyhladil, dále Romové, Kaderové a Gitanos) k Hitlerovu cíli patřilo i vyhlazení homosexuálů. Myslím, že nikomu nepřísluší hodnotit, co je lidský ideál, co je lidská nadrasa. Proto se v minulosti objevil pokus jedné poslankyně tehdy ještě československého Federálního shromáždění, aby byla v listině základních práv a svobod doplněna sexuální orientace na stejnou antidiskriminační úroveň vedle barvy pleti, národnosti a náboženského vyznání. Také musíme připustit, že téměř nikdo si nebude přát, aby bylo jeho dítě menšinově orientované. Žádný heterosexuál si nebude přát, aby jeho syn či dcera byli gay či lesbička. Tuto variantu nebudou brát jako ideální. Jinak se však na ideál dívá homosexuálně orientovaný člověk samotný. Ideální protějšek je homosexuální. Ideálnost člověka je tedy subjektivním hodnocením každého z nás, každý z nás máme jiné ideály. Je třeba hodnotit, jestli se naše snaha o vytvoření ideálního člověka a společnosti nedostává do rozporu s Ústavou ČR a také zda nepotlačuje lidská práva homosexuálně orientovaných.
Druhé hledisko normality je pohled ze statistického hlediska. Jak jsem již napsal výše, normalita není to samé, co většina. Význam slova "normalita" odpovídá významu slova "většina" maximálně jen z 1/3. Avšak i nad touto třetinou je třeba se zamyslet. Výskyt homosexuality se v populaci pohybuje mezi 4 % a 10 %. Z hlediska normální = většinový nebude normální nic, co je v danou situaci v menšině. Domnívám se, že statistické hledisko v souvislosti s normalitou není zcela na místě, protože statisticky by mohlo být za normu považováno například i násilí, které je na našich obrazovkách četné a každodenní. Normální by nebyl člověk, který má naprosto zdravé zuby, protože většina lidí má nějaký ten zubní kaz. Je absurdní prohlašovat za normu to, co je statisticky většinové, aniž bychom nezhodnotili další parametry. Není možné vyhlásit tyfus za normu a přestat léčit jeho epidemii, pokud touto nemocí bude trpět nadpoloviční většina populace. Je třeba objektivně zhodnotit, jestli to, co prohlásíme za normu, bude z tohoto statutu neškodné či prospěšné, zda pozitiva překryjí negativa. Mnoho homofobů reaguje různými jinými přirovnáními, jimiž se snaží dokázat na neadekvátních příkladech nenormalitu homosexuality. Z jednoho takového sociologického hlediska by mohla deviací být i genialita. Není běžné mít IQ nad 130.
Třetí hledisko normality: splňuje homosexualita všechny funkce sexuality? Nikoliv. Homosexuální pár nikdy nemůže zplodit potomka. To však neznamená, že není plodný a že homosexuál nemůže potomka mít. Velké množství gayů a lesbiček vstoupilo do heterosexuálního svazku a zplodilo potomka. Homosexuál není bezpodmínečně vyloučen z reprodukčního cyklu. Není neplodný, ale neplodí, protože k jeho životním hodnotám nepatří plození dětí. Homosexuální jedinec je schopen žít spokojeným a plnohodnotným životem a plnit většinu běžných sociálních požadavků. V tomto případě záleží na osobních cílech a prioritách každého jednotlivce. K životnímu naplnění volí jiné cíle a prostředky. Hledá a nachází uplatnění, jak být pro společnost užitečný. Pokud mu omezení, že není určen pro rozmnožování a vytváření rodiny, překáží v jeho seberealizaci, je pravděpodobné, že se jeho pojetí homosexuality posune spíše za pomyslné hranice ideálu či normality než u lidí, jejichž hlavní životní aktivity nejsou narušovány odlišností jejich sexuality. Všeobecně se také větší nespokojenost projevuje u těch lidí, kteří kladou velký důraz na tradiční hodnoty a pravděpodobně též častěji u věřících.
Mnoho odpovědí na své otázky získáte v archívu starších diskuzních fór webu, pro toto téma zde