Když homosexuálové hledají partnera, nevede je k tomu — stejně jako heterosexuály — pouze erotická přitažlivost, ale také potřeba mít blízkého člověka, s nímž lze sdílet všední dny, dělit se o radosti i strasti života v menšinové sociosexuální roli...
Již zde bylo napsáno, že struktura sociálních vztahů homosexuálů a heterosexuálů má mnoho podobného, ale má i zásadní rozdíly. U heterosexuálů společně žiji dvě, často i tři generace. V této struktuře má pak každý z partnerů naději s někým se ztotožnit nebo alespoň spojit. Takové spojení má svou dynamiku a umožňuje nejen ventilování problémů a konfliktů, ale i potřebnou sociální pomoc starších mladým a mladých starším. Homosexuální partneři naproti tomu žijí většinou sami, odloučeně od rodiny. Jejich vztahy nenarušují konflikty kvůli dětem (a těch nebývá málo) ani konflikty s tchyní či s tchánem. Zároveň jim však často chybí zázemí rodiny, její pomoc v obtížích, opora při řešení vlastních problémů.
Na odloučeném ostrově se nežije snadno. Výjimkou proto nejsou melancholické nálady, projevy zvýšené citlivosti, někdy i zvýšené podezírání, častěji se objevují dramata ze žárlivosti. Dvojice žijící v pevném vztahu se zpravidla pod tlakem okolí uzavírá. Šíře citových vazeb, tak samozřejmá v heterosexuální rodině, se zužuje na výlučný vztah dvou lidí. Nálady, názory i různé zkreslené vnímání se přenášejí na druhého partnera a není nikdo, kdo by jako v rodině heterosexuálů atmosféru ovlivňoval a případně zmírňoval napětí.
Ve vlastním intimním životě bývají homosexuálové spokojenější než heterosexuálové. Nepřichází v úvahu nejčastější problém heterosexuálních dvojic - poruchy vybavování orgasmu u žen - ani nesoulad vyplývající z jejich frigidity či sníženého zájmu o sexuální život. U heterosexuálních mužů jsou nepoměrně častější sexuální poruchy - nedostatečné ztopoření pohlavního údu a předčasný výron semene.
Celkový soulad dvojice homosexuálů nenarušují tolik sexuální problémy nýbrž povahové zvláštnosti, které se ve vztahu dříve či později projeví a které mohou být sociální povahy. Už bylo řečeno, že homosexuálové při řešení svých problémů nenacházejí oporu v rodině. Nenacházejí však ani institucionální pomoc. Heterosexuálové se mohou obrátit na poradny, avšak je takřka nevyhledávají. Pokud tam nepracuje sexuolog či psycholog se sexuologickým zaměřením, nemuseli by tam najít plné pochopení, protože zkušenosti z práce s heterosexuálními lidmi nelze jednoznačně přenášet na homosexuály.
Když homosexuálové hledají partnera, nevede je k tomu - stejně jako heterosexuály - pouze erotická přitažlivost, ale také potřeba mít blízkého člověka, s nímž lze sdílet všední dny, dělit se o radosti i strasti života v menšinové sociosexuální roli.
Podle některých výzkumů partnerské vztahy mezi muži většinou netrvají déle než rok a kritických pět let soužití zvládne sotva čtvrtina. Je to pochopitelné. Erotická přitažlivost, která je zejména u mladých nejsilnějším magnetem, sama o sobě nestačí k vytvoření harmonického, a především trvalého vztahu. Ten předpokládá - stejně jako u heterosexuálů - také shodnou hodnotovou orientaci, společné zájmy pro volné chvíle, vlastní koníčky, umět se bavit i bez partnera a vzájemnou úctu tak, jak jsme psali v předchozích kapitolách. I tím si lze vysvětlit, že stabilnější dvojice vytvářejí až muži ve středním věku. Pevnost vztahu totiž vždy bude záviset jen na kvalitě osobností obou partnerů a nic mimo ni jej nebude chránit. Společnost podporuje a do jisté míry zatím chrání manželství jako jediné prostředí, kde lze nejlépe vychovat novou generaci. Nijak však nechrání soužití dvou mužů nebo dvou žen, právě tak jako nezasahuje nijak právně do volného soužití heterosexuálních dvojic. Naopak, partnerství v mužské dvojici musí občas počítat i s odmítavým postojem lidí s předsudky.