Obracím se na tebe se svým problémem. Žiji se svým klukem již tři roky v partnerství, které vypadá jako příkladné a spokojené. Já jsem však trochu rozpolcený. Stručně řečeno probíhá ve mě boj mezi srdcem a rozumem. Srdce říká, že jej miluji, jsem na něj zvyklý, doma nám to klape a i když už to v posteli dávno není to, co bývalo, je to pořád kluk, se kterým si dokáži představit celý zbytek svého života. Můj rozum ovšem říká něco jiného - prostě že to není ten pravý.
Ahoj poradno,
obracím se na tebe se svým problémem. Žiji se svým klukem již tři roky v partnerství, které vypadá jako příkladné a spokojené. Já jsem však trochu rozpolcený. Stručně řečeno probíhá ve mě boj mezi "srdcem" a "rozumem". Srdce říká, že jej miluji, jsem na něj zvyklý, doma nám to klape a i když už to v posteli dávno není to, co bývalo, je to pořád kluk, se kterým si dokáži představit celý zbytek svého života. Můj rozum ovšem říká něco jiného - prostě že to není ten pravý. Ano je nám spolu zatím dobře, ale to je dneska, když nemáme žádné problémy, když svítí na náš vztah sluníčko. Kdyby se ale trochu zatáhlo a přišla nějaká krize, on prostě není tím, o koho bych se mohl opřít. Mohl bych to dokládat bezpočtem příkladů, na to zde ale není místo. Dal jsem mu, myslím, dost času na to, aby na sobě zapracoval, ale vypadá to čím dál tím stejně. Mám stále intenzivnější a intenzivnější pocit, že jsem na tom stejně, jako pan učitel Lamač, že seriálu My všichni školou povinní. Ten si zjevně nevybral tu pravou a pak jí to nedokázal říct a ze zajetého stereotypu se stalo svým způsobem celoživotní neštěstí. Myslíte, že existuje nějaký způsob, jak spravedlivě rozsoudit srdce a rozum?
Už jsme se o tom bavili. On chce, abych mu řekl, co mi na něm vadí. Ono se to ale těžko vysvětluje. Dohodli jsme se, že si od sebe trochu odpočineme, ale cítíme, že to není definitivní řešení. Já ale nemám sílu náš vztahu najednou ukončit. Tři roky společného života spousta sice obyčejné, ale o to opravdovější lásky, se nedají ze dne na den vymazat ze života.
Co mám dělat?
Vráťa
Zajímavý dotaz. Většinou se setkávám s tím, že rozum říká ano, je to ten pravý, ale srdce nejiskří. U Vás je tomu naopak. Z dotazu nevyplývá, co Vám vadí a ani to zřejmě nejde formulovat pro něj. Pravděpodobně je to malá odpovědnost, nebo nějaké jiné vlastnosti – možná lehkomyslnost, nízká míra empatie… On se zachoval poměrně konstruktivně – chce slyšet, čím selhává. Má právo na odpověď. Nemusí přijít hned! Pokud to nelze říct slovy, je to třeba jen nějaký pocit, mluvte o tom! To, že jste se rozhodli odloučit, způsobí, že se Vám bude stýskat (jemu určitě taky), bude Vám chybět a budete se na něj těšit! Základní problém nesouladu ale vyřešen nebude. Je však pravda, že tak získáte čas na vytvoření strategie řešení!
Do vztahu nelze vstupovat s tím, že druhého nějak předěláme. Tři společné roky – to už je fáze, kdy ty nejkřiklavější překážky byly překonány, prokázali jste schopnost jejich řešení. Jistě jste schopni i velké míry tolerance „slabších míst“ druhého. Bez toho není vztah vztahem. Psal jste, že si dokážete představit být po jeho boku do konce života.
Vyplývá mi z toho, že se dopředu obáváte, jak budete schopni řešit vážnější problémy. Nevím, zda to není předčasné! Pokud se naučíte o problémech mluvit, hledat kompromis, pak je to vynikající předpoklad kvalitního vztahu. O nějakém celoživotním neštěstí nemůže být řeč! Pokud by se vyskytl nějaký zádrhel v budoucnosti, nemusíte na jeho řešení být sami!
PhDr.Richard Braun