Proč se vlastně ptáme, jestli jsme takoví či makoví? Proč nám to nemůže být jasné hned, ale uvědomujeme si to postupně? Jedna z možných odpovědí se skrývá pod pojmem sociosexuální role...
Proč se vlastně ptáme, jestli jsme takoví či makoví? Proč nám to nemůže být jasné hned, ale uvědomujeme si to postupně? Jedna z možných odpovědí se skrývá pod pojmem sociosexuální role. Narodí-li se člověk, dokáže již velmi dobře vnímat veškeré podněty, které jako spousta živočišných mláďat dostává ze strany rodičů. Dítě ještě nerozumí slovům, ale je již schopno vnímat laskavý či káravý tón matčina hlasu a vnímá rodinnou atmosféru.
Zhruba mezi dvanáctým a osmnáctým měsícem si dítě uvědomuje svoji příslušnost k určitému pohlaví. Probíhá pohlavní identifikace a komplementace s rodičem opačného pohlaví. Je nám dána sociosexuální role. Pod vlivem dospělých si dítě ujasňuje a přijímá svou životní roli mužskou nebo ženskou. Každé dítě je vychováváno ve smyslu heterosexuálním, každé však s jiným důrazem. Maminka a tatínek nám říkají, že kluk si bere holku a mají spolu děti a my se učíme heterosexuálním zákonitostem života. Orientace však může být homosexuální. Co se pak stane? I dítě přichází na svět s určitými předpoklady pro pozdější pohlavní život a určitou sexuální preferencí, kterou si již v dětství leckdy plně uvědomuje. Může tak vzniknout ohromný vnitřní konflikt, který bude zdrojem všech problémů s rozpoznáním a přijetím jiné sexuální orientace.
Onomu problému s přijetím jiné orientace se odborně říká internalizovaná homofobie. Nelekej se však, nic není tak hrozné, jak se může zdát. Není to nemoc a ani důvod k lítosti. Říkejme tomu "zbytečná překážka". Nyní si tento pojem trochu popíšeme.
Již v dětství si většina homosexuálně orientovaných mužů a žen začíná uvědomovat, že se v něčem od ostatních liší. Jejich blízké okolí jim dává zpětnou vazbu o jejich chování a jednání. Tuto zpětnou vazbu si můžeme ukázat na zcela jednoduchém příkladě. Matka se zeptá syna, která holčička se mu ve školce nejvíc líbí. Syn odpoví ve smyslu, že neví, ale třeba se rozpovídá o svém kamarádovi a o tom, jak si spolu hráli. Matka znejistí a otázku může zopakovat výhružným tónem hlasu. Syn si uvědomuje, že je nutné mít vedle kamarádství s muži i vztah k ženě, že chovat cit k muži nesmí, že se to nesluší. Na projevený cit ke stejnému pohlaví tedy dostává od rodičů negativní zprávu, že se od ostatních odlišuje, v něčem vybočuje. Dítě se dozví, zda je v pořádku být sám sebou nebo zda je lepší něco v sobě skrývat, aby se rodiče nezlobili. Zatímco děvčata se mohou dotýkat, spát ve stejné posteli a objímat se, aniž by kdokoli pochyboval o jejich heterosexualitě, chlapci jsou vychováváni k tomu, aby potlačovali veškeré formy něžnosti a citlivosti ke stejnému pohlaví. Emotivita bývá interpretována jako slabost a bývá spojována s homosexualitou bez ohledu na skutečnou sexuální orientaci.
Dětské lásky jsou z vnějšího tlaku poněkud podporované a heterosexualizované, což řadě prehomosexuálních kluků může i vyhovovat. Řada z nich je označována za budoucí proutníky, protože to s holkama umějí.
Vzhledem k tomu, že mnoho lidí je vychováváno s představou, že homosexualita je nemoc, deviace, něco špatného, může se stát, že člověk, který začne rozpoznávat vlastní homosexualitu, je zpravidla zaplaven pocity méněcennosti a nedostačivosti, může si to vyčítat a propadat sebelítosti a depresi. Vědomě či nevědomě se může rozhodnout tento aspekt své osobnosti před jinými potlačovat. Potlačuje tedy vědomě i nevědomě svou homosexualitu. Toto potlačování své přirozenosti může být i celoživotní. Skutečným zformulováním a položením otázky sobě samému, jestli jsem opravdu gay či lesbička, obvykle začíná období coming outu.
Ne každý problém s rozpoznáním orientace je způsoben tím, že se bojíme být gayem a tím pádem propadáme internalizované homofobii. Hlavním důvodem může být nezralá sexualita u mladších kluků, zhruba do 18 let (je to však individuální). U osob po dvacátém roce věku je to většinou již psychický blok, který pomůže odstranit spíše psychoterapeut a ne pouze samotný proces sebepoznání.