Do partnerského svazku obvykle vstupují egoisté, obávající se, aby na nich nebylo parazitováno druhým. Zeptáte-li se kohokoliv na svého partnera, je-li do určité míry sobec, tak se Vám dostane odpovědi, že v jistém slova smyslu ano.

No tak tohle je docela drsné :o)))))

Pane Petře, já to vidím trochu jinak. Možná je za vším lidským konáním určitá zištnost, možná instrumentální jednání. Možná, že je to trochu složitější. To co výše v textu prezentujete je myslím jen svého druhu hrubým přiblížením skutečnosti lidské duše. Odpovídalo by to názoru biologa nebo behavioristického psychologa z první poloviny minulého století. Já však myslím, že je třeba k poznání biologa a behavioristy přidat i něco z moderní psychologie, dejme tomu třeba i z psychoanalýzy.

To, co teď řeknu je všechno, jen ne věda, je to má víra. No ale, lze se procházet životem bez víry? (nemyslím víru v boha!!!!)

Ačkoliv je lidská přirozenost dynamickým systémem, něčím, co se neustále vyvíjí, jedno máme všichni lidé, zdá se, společné i se zvířaty. Je to elementární touha žít, touha být, zachovávat se. Z té zřejmě odvozují lidé většinou sobeckost a egoismus. Jenže tuto touhu lze také pochopit-uchopit, jako touhu vést co možná nejvíce uspokojivý život. Zde se naproti tomu nabízí kult naprostého hedonismu. Ale!!!!

Člověk je schopen se přizpůsobit rozmanitým životním podmínkám, je-li však jeho život v trvalém rozporu s podstatou jeho přirozenosti, pak se dostavují duševní a emocionální poruchy, které jej zpětně nutí tyto podmínky měnit, protože měnit svou přirozenost člověk zřejmě nedokáže. No a zde vyvstává otázka? Které podmínky v dnešní složité postmoderní době způsobují u lidí duševní a emoční poruchy? Které fenomény způsobují neurózy? Je to snad nemožnost naplnit elementární touhu žít? Myslím, že nikoliv, lidé trpící neurózami a špatnou náladou – depresemi neřeší v dnešní době a v naší civilizované západní společnosti problémy samotné existence. Naopak, řeší problémy spojené s touhou žít co nejuspokojivější život. Řešení je celá řada, jenže většina obvyklých se ukazuje jako nedostatečná. Vyřešením jednoho problému vyvstane druhý (ať je to substituce štěstí materiálním bohatstvím, sexuálním uspokojováním, plozením dětí, nadměrným přejídáním, šíleným cestováním a nezřízeným poznáváním všeho okolo etc. ....). Důvod, proč jsou dnes lidé tak málo úspěšní při hledání štěstí se nabízí sám. Řešení tohoto druhu nepodporují měnící se lidskou přirozenost a neumožňují tak člověku žít spokojený život. Co tím vším chci říct? Myslím, že jedině plně rozvinutý člověk, člověk, který je schopen skutečné lásky a který je milován může být šťastný. Vše ostatní je jen substituce štěstí. Tedy lidskou přirozeností je samozřejmá touha milovat a být milován. Pokud není dostatečně naplňována, stává se člověk nešťastným uprostřed euroatlantického všeobjímajícího blahobytu a „štěstí“. Páně Plzákův OVO je sice jistým řešením, ale nepostihuje jádro problému, jen je posouvá do jiné roviny. Jádro problému je v mysli a duši každého z nás.

Teď už mi jen zbývá, abych napsal těch několik naivních vět, které nejlépe vystihují mou víru a touhu po naplnění. Nezlobte se za ně na mě, konečně, nejsem sám, který má tyto věty neustále před očima. Dočtete se o nich třeba v díle Ericha Fromma, který si je vypůjčil od některých východních myslitelů a vůbec, tady jsou:

Tedy skutečná láska člověka k člověku začíná v lásce k lidem, kteří nenaplňují naše cíle a je to touha po růstu a rozvoji všech myslitelných sil a schopností toho druhého.
Cílem veškerého našeho konání by měl být jen a pouze člověk, tedy ne hmota.

Žádný člověk by přitom neměl sloužit jako prostředek k dosažení jakéhokoliv cíle.

Jak vidíte, otázku po kompatibilitě partnerů jsem nahradil otázkou po schopnostech partnerů skutečně milovat. Tedy ne OVO, ale touha po soužití s člověkem, který je sám sebou a který co nejvíce naplňuje svou představu o tom, jaký by měl být.