Ahoj Aleši,
vím jak ti asi je a cítím s tebou. Prožil jsem to samé. Bohužel až po mnohaletém manželství, protože mi záleželo na dceři a moc jsem si přál, aby se jí nedotklo nic z našeho manželství. Přiznal jsem se, až když ukončila vysokou školu. Žena mou orientaci cítila už dávno a jednala se mnou asi jako ta tvoje. Jenže, na rozdíl od tebe, jsem se z její strany nedočkal porozumění. Pořídila si milence (množné číslo) a já o tom musel vědět. Doufal jsem, že zůstaneme přáteli, ale ten stav není možný. Věčné ponižování a jakýsi pocit viny nemá cenu. Buď hrdý na to, že jsi a čím jsi.
Držím ti palce a přeji hodně síly k tomu poslednímu zásadnímu kroku.
Frankie

Ahoj Aleši, jsem na tom úplně stejmě jako Ty. Já jsem svou situaci manželce vyjevil a to jsem si dal. Teď mě ponižuje, kudy chodí a život s ní je nesnesitelný. Z netu vím, že je nás takových hodně a za tu ženitbu nás odsuzují jak gayové, tak heterosexuálové. Nicméně vždy to má nějakou genezi a důvod. Já byl v té době do své ženy opravdově zamilovaný a tehdy jsem ještě nikdy s klukem nic neměl. Jen se mi líbili. Tak jsem myslel, že se to tou láskou přebije a bude to v pohodě. Jenže jako u každého vztahu (tedy aspoň myslím já) to prvotní úplné zamilování ustrne ve stereotypu a ta sexuální orientace se začala vynořovat na povrch.... Pak přišel první sexuální kontakt s klukem a já měl jasno... No jenže v té době už jsem měl dvě děti. Ale myslím, že čekat do jejich dospělosti a celý život trpět po boku člověka, který vás nenávidi, to tedy nechci. Raději budu svým dětem na blízku jako rozvedený a doufám, že to bude všechno v pořádku. Vše bude záviset na výchově a tedy na mé současné manželce, jak to děti budou chápat a vnímat. Aleši, přeju Tobě ale i sobě a i všem dalším (protože jsem přesvědčen, že nás je opravdu dost) hodně sil k překonání tohoto mezníku v životě . Není to vůbec lehká situace. Měj se.

Konečně už vím,že nejsem sám v takovýhle situaci.To mi asi dost pomůže v odbourání pocitu viny,který pochopitelně mám.Samo jsem taky udělal tu hloupost,že jsem se oženil přestože jsem měl dávno jasno že jsem na kluky.Jenže jsem tenkrát neměl žádný zdroj informací ani net.Tak jsem to považoval na základě veř.mínění za něco odsouzeníhodné(tu homosexualitu).Jsem ze vsi a už o mě šli řeči,že asi nejsem normální.A jaký řeči!!!Neuvěřitelný,jak mohou být lidi zlí!Samo to zkončilo po třech letech rozvodem,i když asi taky ne úplně mojí vinou(tchyně).Teď jsem v situaci kdy musím svoji orientaci o to víc a přísně
tajit.Měl jsem tajnej vztah s klukem přes inzerát,avšak nechtěl akceptovat to,že se snažím za každou cenu vztah skrýt.Takže teď jsem v situaci,kdy už holku nechci a kluci zas nechtěj moji pořád tajnou lásku.Zkrátka a jednoduše zkažený život...Řešení tak razantním způsobem jako odstěhování nepřipadá v úvahu(živnost,staří rodiče,atd..)K sebevraždě nebo drogám mám hoodně daleko.Jsem takovej věčnej optimista,i když,jak dlouho? To je situace...A pak se mi svěří kámík se svým problémem v heteráckým vztahu a já mám tendenci se jeho "malicherným" starostem jen smát...:-)