Ahoj,
především bych chtěl říci, že je mi také 15 let a jsem si vědom toho všeho, co bylo napsáno tady nade mnou. Proto by bylo nesmyslné pohlížet na tento příspěvek jakkoli jinak, než na pokus o myšlenkový proces s realitou mající tolik společného, kolik jen nahlížení patnáctiletého kluka mít může. Vzdávám se tím práva na reálný popis skutečnosti - budu zkrátka psát to, jak jsem to viděl a vidím já (nejspíš by to ani jinak nešlo). Přesto však se pokusím být objektivní i v sebekritice - dosti úvodu, posuď sám.
Narodil jsem se před více než patnácti lety v Praze, v jejímž srdci s maminkou, s tátou v mých raných letech rozvedenou, žiji. Po pátém roce základní školy jsem přestoupil na soukromé osmileté gymnázium, kde, doufám, za tři a kousek roku maturitou úspěšně odstartuji mou velice dobře naplánovanou životní dráhu. Do přelomu let 1999 a 2000 jsem měl jasno - nejdříve chci dostudovat, tak v pětadvaceti se začít poohlížet po nějaké hezké slečně, která by se asi tak o deset let později chtěla stát matkou našeho jednoho, maximální dvou potomků. Troufám si říci, že na zájem děvčat o mou osobu jsem si nemohl stěžovat. Až na sklonku roku 1999 jsem si začal všímat mého zájmu o stále krásnější chlapecké i mužské tváře, které začaly prostupovat i do mých snů. Jako veškeré ostatní mé chování, podrobil jsem i toto bedlivému a intenzivnímu každodennímu zkoumání, které skončilo asi o rok později verdiktem „vinen“. Naopak byl jsem překvapen svou vyrovnaností a vděčím tomu v prvé řadě mým skvělým přátelům, kteří mi pomohli, když mi nebylo nejlépe, protože postupem celého zmíněného roku začali se mě zmocňovat pocity beznaděje a opuštěnosti. Rád bych také vyjádřil díky existenci Lince bezpečí, která mě pragmaticky po dvakráte také vrátila zpět do reality, odkud měl jsem tolikrát chuť odlétat… Poznání sama sebe přispělo ke zbavování se pocitu úzkosti. Já - člověk relativně konzervativní - byl jsem sám sebou dotlačen až k tomu, že jsem se rozhodl seznámit se přes internet. Poznal jsem se s devatenáctiletým studentem pražské ČVUT, budu mu říkat Radim, protože on se bál označit se pravým jménem, alespoň před jinými, než přede mnou. Byl a je to velice milý a inteligentní člověk, s nímž jsem se asi po měsíci intenzivní korespondence setkal. Jméno jsem si spojil s tváří, jejíž fotografii jsem následujícího celého půl roku nosil hrdě v peněžence. S Radimem jsme se docela často jen tak procházeli Prahou, měli se dobře a měli jsme také velké plány na společně strávené prázdniny. Naše nemálo častá setkání se v mém přeplněném týdenním rozvrhu dala docela snadno skrýt , ale byla to maminčina správná mateřská pozornost, která stále více nedávala spát mému prošedivělému svědomí, které bylo jaksepatří potrestáno. Když jsem se vrátil asi po týdnu stráveném mimo Prahu, zjistil jsem, že má maminka porušila má ústavní práva. Bohužel nebo Bohudík? Jsem ateista, žiji jenom jednu realitu a proto naštěstí. To málo, které jsem já sám v používání počítače maminku naučil, jí stačilo, aby ten jediný nezaheslovaný dopis otevřela a bezesporu i přečetla. Možná jsem udělal chybu, že jsem se s nikým nejdříve neporadil, ale v tu chvíli jsem neviděl jiné východisko, než říci mámě celou pravdu a nic než pravdu. Toho večera, bezmála před rokem, jsem s maminkou dlouze hovořil. Nevím, jaký byl její názor na tuto věc. Bolelo to asi nás oba. A ještě hodně dlouho po tom, minimálně do toho srpnového dne, kdy souhlasila s tím, abych jí Radima představil. Nikdy, nikdy jí nepřestanu být vděčen, že mi důvěřovala a i přes své pochybnosti nechávala mě dál až do toho srpna s Radimem se scházet. Nechci o našem společném setkání psát víc, než že výsledek byl takový, že náš (Radimův a můj) první výlet následujícího dne se stal také tím posledním, tím posledním výletem i tou poslední chvílí, kdy jsem ho viděl. Nejsem si jist, ale myslím, že až na společném setkání nás tří poznal, jak moc ho miluji a zároveň, myslím, poznal, že on z nějakého důvodu nedokáže nebo nemůže víc, než mít mě „jen“ rád. Maminka, když mi dávala s sebou jídlo na ten výlet, tak se mi za vše omluvila a asi „prozřela“. Loni to bylo u mě asi to, čemu se říká první láska, i když její parametry byly v mém případě přinejmenším neobvyklé. A jako každý rozchod každé prvé lásky i tenhle byl mrzutý. Zase mi pomohlo pár mých nejbližších přátel, než jsem pochopil, že je třeba jít dál. Ke konci loňského roku jsem otevřel mé stále ještě slzavé oči, ale viděl jsem, že nevidím. Chtěl jsem zkusit nějaký čas normálně žít, ale nešlo mi to, protože co chvíli jsem nemohl říkat, co jsem myslel a chtěl, a naopak musel jsem říkat, co jsem nechtěl. Nerad dělám věci bez rozmyslu a tak jsem si nechal nějaký ten čas na rozmyšlenou. Rozhodl jsem takto: s platností od 25.2.2002 jsem, kdo jsem - nejen pro sebe, ale i pro všechny, kterým to budu považovat za nezbytné říci i pro všechny, kteří to budou považovat za nezbytné vědět. A dnes? Radim, jak mi napsal ve strohé korespondenci, která mezi námi od té doby proběhla, je šťastný a maminka jeví se mi býti také po delší době opravdu nefalšovaně šťastná. A já se učím znovu říkat, že jsem šťastný a je to fajn.
Proč jsem to všechno psal? Když jsme s Radimem mluvívali o coming-outu, říkával, že neznám lidi. To je možná pravda a proto jsem se rozhodl (na rozdíl od něj) je začít poznávat. A mám zatím dobrou zprávu - lidé jsou dobří, tedy alespoň ty, které jsem já poznal - je to možná směšných, ale pro mě nejdůležitějších sedm lidí na světě. Dva z toho jsou kluci a přesto, že jsem i jednomu z nich řekl, že ho mám rád, je nadále můj velice dobrý kamarád, ne-li přítel. Krom mámy je to ještě jedna dospělá žena a dál jedna má spolužačka a dvě velmi dobré kamarádky. Nevyměnil bych je za nic na světě a jsou to oni, kteří jsou mým životem, ale byl jsem to já, kdo je musel „najít“. Hned zpočátku jsem měl pocit, že není co řešit - čtyři procenta jsou čtyři procenta - a je to pravda. Na začátku jsem byl šťastný. A co je to upřímné štěstí poznal jsem opět až teď, kdy jsem se rozhodl žít pro mne jediný možný život - pravdivý život. Nechci Tě ani nikoho jiného navádět a říkat, že tak, jak jsem postupoval já, je správně. On asi žádný návod, bohužel, zatím neexistuje. Jenom je důležité, abys věděl, že jsou takoví jako Ty, že nejsi sám a že nejsi jediný, kdo sám sebe prokousává se sám sebou i celým okolním světem. Hlavu vzhůru a hodně zdaru Ti přeji já, Karel !!!

Vážení přátelé a kamarádi,
musím říct že na tyto stránky jsem zavítal úplně totálně pouze ze zvědavosti a musím říct že se zde stavím asi častěji než pro vybírání pošty.
Reaguji na článek který jste asi teď četli. Musím říct že se nedívím že je z toho ona osoba dosti zmatená! Já byl taky než jsem se seznámil s jedním klukem (zase jen ze zvědavosti) a nakonec jsem se s ním i vyspal. A musím říct že se mi to dost líbilo a myslím jsi že 60% obyvytelstva ne-li víc touží po styku se stejným pohlavím, ale mají strach si to přiznat !!! Já ten strach neměl a přiznal jsi to!!! Dokonce jsem to řekl i hodně lidem a vzali to i když jsem myslel že to nevezmou!!! Sice se našli nějací blbečkové ale to nic nemění na tom že již v dnešní době to bere jako normální věc mnoho lidí! Rodičům jsem nic ještě neřekl ale chystám se k tomu i když vím že to můj bratr i můj otec tvrdě odsuzují!!! Moje maminka však vím že by to i přežila, ale hodně by jí to asi moc mrzelo!!!! Ale 100% vím že nejsem homosexuál ale jsem bisexuál a to proto že chci mít rodinu a mít ženu avšak taky jsi někdy pořádně zařádit s klukem!!!! A ptáte se kolik mi je? Je mi 16let ale v tomto směru již myslím jako dospělí!!!! A pokud teď někdo čte tento článek a je heterosexuál tak ho chci požádat aby nás bral je to přece normální!!!! Člověk jako člověk!!!