Lesba v literárním salónu

Tak jsem konečně přečetl "Rok perel” od Zuzany Brabcové. Dostal jsem se k tomu, jak je mým zvykem, několik měsíců poté, co média udělala z tohoto románu, zachycujícího lesbický coming-out téměř čtyřicetileté novinářky, pomalu literární událost a kdy kniha vyšla v druhém vydání. Nemám reklamní smlouvu s nakladatelstvím, ale text na záložce o tom, že příběh se čte jedním dechem, v mém případě dokonale seděl: 260 stránek jsem zvládl za 24 hodin (nepočítaje v to přestávku na spaní a jiné nevyhnutelné činnosti jako např. práci). Když jsem popadl dech, který mi kniha poněkud vzala, začal jsem přemýšlet: Čím to, že "lesbický román” téměř kandiduje na knihu roku, resp. že jsou ho plné noviny? Čím to, že podobný text čerpající z mužské homoerotické zkušenosti v české moderní literatuře zatím nevznikl? Co zjednalo lesbickému klubu Áčko vstup do literárních salónů a proč se něco podobného nestalo Pianu, Friends nebo dokonce Gejzíru?

Zjednodušeně řečeno je pro Brabcové text a pro Brabcové hrdinku příznačné bolestné propracovávání se (chtělo by se říct "protřískávání se”, neboť Lucie velmi často padá na hubu) od normálnosti k jinakosti - jako by si hrdinka stoupla ve čtyřiceti před zrcadlo a natvrdo řekla: jsem lesba (a začala se podle toho chovat - což nutně neznamená točit nad hlavou řetězem, ale např. vyrazit tam, kde lze najít osoby spřízněné). Pro úvahy o mužské literatuře, resp. mužské homosexualitě (v literatuře) je v našich zeměpisných šířkách typická naopak spíše křečovitá snaha nelišit se, být stejný jako ostatní (heterosexuální) muži, alespoň na první pohled. Stačí se jenom podívat na několik měsíců starý fejeton značky MCP "Úplně obyčejnej chlap” na tomto serveru, pojednávající o postavě homosexuála v Jandourkově "Bombě pod postelí”. "Správný chlap” je především chlap (a ne kluk), nenechá "to” na sobě vidět, neodlišuje se, to, že je na chlapy, je věc naprosto podružná a nepodstatná - jako ony pověstné modré oči. Jde zde tedy naopak o útěk od jinakosti k normalitě, potažmo k tomu, co se za ni vydává. Ale Brabcové přineslo takový úspěch (a nejen v kruzích lesbických) zřejmě právě to, že zničující a zároveň s ironickým nadhledem glosovaná vášeň ženy k ženě, která dokáže zpřeházet celý dosavadní život, je součástí obecné lidské zkušenosti, a přestože jednoznačně a tvrdě lesbická, je přenosná a sdělitelná bez ohledu na orienatci, jak o tom píše Václav Jamek. Vášeň a exaltovaný vztah k ženě (tolik a zásadně odlišný od vztahu k mužům) není nepodstatným detailem hrdinčina života, právě naopak. Tím detailem není ani atmosféra v lesbickém klubu ani zcela nezjemnělé scény (sebe)milování. Tedy něco, o čem by zastánci "asimilace” v literatuře zřejmě tvrdili, že se s tím publikum nemá zatěžovat, že si ty hry na aktivního a pasivního prosím pěkně odbuďme v tajnosti v posteli, ale netahejme to ven, tam na veřejnosti buďme správní chlapi a běda tomu, kdo zapiští nebo bude jinak zženštilý.

Přitom vůbec nejde o to tahat do literatury nebo na veřejnost postel, ta tam ostatně stejně jako v životě má tak jako tak své místo. Obecně známá skutečnost, že samotná přítomnost erotických scén nedělá z literatury pornografii (a z našich životů bordel), se u Brabcové svrchovaně potvrzuje. Neznamená to vůbec, že osudy literárních postav by byly redukovány na sex, ale ani to, že by se jejich sexualita dala oddělit od jejich "ostatní” existence, od jejich prožívání, emocí či uvažování. "Homosexuální” literaturu tedy chápu jako literaturu vycházející z homosexuální či řekněmě homosociální zkušenosti, tedy mimojiné, i když si přiznejme, jak moc nebo málo jsou naše každodenní životy asexuální či neerotické. Brabcové knize přísluší označení román a přívlastek lesbický, ať se literární arbitři otřásají, jak chtějí. Autorka, resp. její hrdinka mají odvahu vyslovit tento přívlastek na plnou hubu. Někdy mám pocit, že by nám, obyčejným i méně obyčejným chlapům, bylo více takové odvahy zapotřebí.