Den první – šabat ve Starém Městě
Dny přicházejí u Židů s večerem – začneme tedy své putování po Jeruzalémě již v pátek večer. Přijel jsem na jeruzalémské autobusové nádraží, kde jsem se setkal s Ivanou. Jeruzalém na mě dýchl úplně jiným vzduchem, než jaký jsem znal z Tel Avivu. Nebyly tu žádné domy s vlhnoucí šedivějící omítkou, vzduch nebyl prosycen vodou, která s sebou přinášela sůl, život v ulicích nebyl tak chudý na výrazy a jejich proměny. Téměř všechno, co tu kdy v Jeruzalémě vyrostlo, i novostavby, včetně sídlištních domů, všechno bylo z kamene – z krásného bílého, lehce zarůžovělého vápence. A i když se člověk pohyboval na plném slunci, nestalo se mu, že by velmi rychle zvlhnul potem, jak tomu bylo v Tel Avivu.
S Ivanou jsme šli nejdříve do hostelu pro mentálně postižené. Byl to menší třípatrový dům se zahradou – jeden z takových, který se lehce ztrácel mezi okolními vilkami. Žádná velkoodchovna, na které jsme zvyklí u nás. Seznámil jsem se s několika zdějšími obyvateli a poznal několik koček a kocourů, kterým se ani tady nedalo vyhnout. Po chvíli Ivana přivedla Gábi, postarší mongoloidní slečnu, která pocházela z židovské ortodoxní rodiny, ale kterou nakonec její rodiče dali sem do hostelu, ve kterém se dodržovala pravidla reformního judaismu, neboť nechtěli, aby se jejich vlastní dítě proviňovalo proti ortodoxním pravidlům, když by špatně vyslovovala Boží jména.
Spolu s Gábi jsme šli do reformní synagogy Kol HaNešama (Veškerá Duše) přivítat šabat. Když bohoslužba začala a zpívali jsme první žalmy, myslel jsem, že tam usnu. Lidé zpívali rozvláčně, unyle, nedávali do zpěvu vůbec nic, snad kromě zátěže odcházejícího týdne. Po žalmech nám rabín, který bohoslužbu vedl, řekl, ať se ztišíme a ať si celý ten týden, který máme právě za sebou, pořádně prohlédneme. Když jsme meditaci ukončili a odzpívali další žalm, uložil nám rabín další meditaci, ve které jsme měli celý ten odcházející týden ze sebe odložit, tak jako se odkládá kabát, když už ho nepotřebujeme. V synagoze se udála velká proměna. Lidé, kteří byli do té doby skleslí a tvářili se znaveně, najednou ožili.
Bohoslužba začala gradovat. V písních, které jsme zpívali potom, jsme pluli ve vlnách. Během písně jsme se vždy nechali vzedmout do extáze, abychom se v jejím závěru ztišili a vychutnali hloubku výšin, do nichž jsme se vznesli - - a nakonec abychom se nechali zvolna snést tam, kde má každý z nás svoji pevnou půdu pod nohama. Každý k této mohutné náladě přispěl svým dílem, v některých okamžicích se hlasy samovolně rozdělily do harmonického mnohohlasu, který veškeré působení bohoslužby ještě víc umocnil.
Když bohoslužba skončila, bylo venku již notně šero. V ulicích byla spousta ortodoxních Židů, kteří se k bohoužbám teprve scházeli. Nesmějí začít s vítáním šabatu dříve, než jsou na obloze patrné první tři hvězdy.
S Gábi jsme zašli zpět do hostelu, kde jsme povečeřeli, a pak jsme se vydali nočním Jeruzalémem směrem k Har HaCofim, k Hoře Pozorovatelů. Nedaleko Damašské brány jsme zahnuli do bočních uliček a vešli do čtvrti, která byla postavena na počátku 20. století jako jedna z prvních v novém Jeruzalémě. Brzy jsme vešli do jednoho z baráčků a tam nás už vítala Magda. Magda vyrostla na Moravě a do Izraele, kde se úspěšně uchytila jako učitelka češtiny, se přistěhovala před šesti lety. Hlásila se k ortodoxnímu židovství, ale na jejím vzhledu byste to nepoznali. Byla moderně oblečená, vlasy měla nakrátko ostříhané, s rumělkovo-žlutým přelivem. Zvala nás po schodech nahoru, kde mi představila svoji přítelkyni, se kterou už nějaký ten rok žila. Ledva jsme se usadili, ledva Magdina přítelkyně otevřela bulharské víno, už spustila Magda s novinkami.
Měla velmi příjemný den. Podařilo se jí úspěšně ukončit kurz na policistku-dobrovolnici a byla ráda, že už to má konečně za sebou. Poslední dobou se jí kvůli tomu zdály dost divoké sny – nejednou takhle v noci honila v úzkých ulicích prchající Palestince. Od takové čerstvě vyškolené policistky se může člověk dozvědět řadu věcí. Třeba že když nastoupí do městského autobusu (nastupuje se vždy předními dveřmi), měl by si jít sednout až úplně dozadu. Palestinec, který nastoupí s úmyslem vybuchnout, nejčastěji setrvá u řidiče, popř. se někdy přesune do prostředka autobusu. To je statistický údaj. Ale nemyslete si, že snad lidé jezdí v izraelských autobusech nakupení vzadu a u řidiče není ani noha! Na to jsou Izraelci příliš uspěchaní (a příliš málo zběhlí ve statistice). Také jsem se dozvěděl, jak vypadá čerstvě zasebevražděný Palestinec. Žádné kousky těla rozlítané na všechny strany. Magdě ukázali instruktážní fotku, kde spodní půlka Palestince ležela v tratolišti krve na silnici, zatímco jeho horní půlka byla výbuchem vyhozena na kandelábr.
A jen co dopovídala o svém čerstvě skončeném kurzu, poprosila svoji přítelkyni, ať dojde pro letáky a zvadla – zvala mě i Ivanu na Průvod Hrdosti izraelských gayů a lesbiček, který se měl uskutečnit v Jeruzalémě hned následující pátek. Snažně nás prosila, ať oba přijdeme. Běžně se Průvod Hrdosti konává v Tel Avivu – letos poprvé se ho jeho organizátoři rozhodli uspořádat v Jeruzalémě. V Tel Avivu se ho každoročně účastnily tisíce lidí, ovšem Tel Aviv je dost sekulární město. Naopak Jeruzalémě žije spousta ortodoxních a ultraortodoxních Židů, malé skupiny konzervativních a reformních Židů, spousta křesťanů hlásících se k nejrůznějším směrům, muslimové – tož byli všichni zvědaví, jak se v takovém městě podobná akce vyvede.
Okolo desáté hodiny přišel za Magdou a její přítelkyní další host – jejich kamarád architekt Josi. Přiznám se, že mi učaroval. Měl v sobě ušlechtilost ducha snoubenou s vnímavostí pro detaily, schopnost jít do hloubky, aniž by se vzdaloval vnímání prostého člověka. A měl ještě takový určitý zvláštní přístup, že by se člověk u něj vůbec nedivil, kdyby začal s nákresem velkolepé mešity a uprostřed rozkreslování hlavní kopule by najednou z linky vykreslující oblouk její klenby přešel jedním tahem do jemně vypracovávané kaligrafie. Řeč zvolna sklouzla na téma utlačování člověka a jeho ochoty se na tomto utlačování podílet. Téma až příliš příznačné pro ty, kdo se narodili zároveň jako gayové či lesby a zároveň jako Židé. Já s Ivanou a Magdou jsme líčili zkušenosti ze socialistického Československa a sváděli jsme vinu na lidskou lhostejnost, prospěchářství a malodvorkovost. Magdina přítelkyně nám řekla, že tak to ona nevidí. Pocházela z Uruguaye, odkud prchla před režimem vojenské diktatury. Řekla, že v její rodné zemi se intezivně angažovali všichni – ať už prorežimně nebo proti němu, stranou nestál ale nikdo. Posléze, když už se blížila půlnoc a byl čas k rozloučení, jsme se shodli na tom, že lidi ochotné podílet se na utlačování, ať už v rámci jakéhokoli –ismu, spojují jejich vlastní nevyřešené citové problémy.
Odešel jsem spát do Ivanina pokoje na kolejích na Har HaCofim.
Ráno jsem opustil Ivanu, která se musela učit na zkoušky, a vydal jsem se do Starého Města. Usmyslel jsem si, že nebudu nikam cíleně směřovat a že se nechám unášet svou intuicí, kam mě zrovna povede. Vstoupil jsem do Starého Města Damašskou branou. Brána vás přikryje tichým stínem, který oddělí vřavu trhovců rozložených vně hradeb na schodech klesajících k bráně od vřavy trhovců rozložených v uličkách uvnitř hradeb. Vřava mě velmi brzy začala unavovat a proto jsem zahnul první ulicí vlevo, abych se ponořil do ticha a začal vnímat všechno, čím město vyzařuje, co všechno se v něm během uběhlých staletí naskládalo, a čím je pro lidi, kteří v něm nyní žijí. Ocitl jsem se v muslimské čtvrti a zvolna jsem mířil ke Svatoštěpánské bráně. Šel jsem po Via Dolorosa, po cestě, po níž měl kdysi kráčet Ježíš z Nazareta se svým křížem na Golgotu. Po levé straně stál jeden kostel vedle druhého, po pravici byly arabské krámky. Za kostelem Bičování jsem zahnul vzhůru do úzkých uliček, kam turisté běžně nechodí. Zdi domů byly z bílého, mnohde časem zhnědlého kamene a všude z nich vyrůstaly kapary a blíny a bílé hledíky. V oknech a na balkónech se všude větraly koberce, vstupy do domů zdobily tesané citáty z Koránu. Na mnoha místech ale přeci jenom bylo vidět, že čas se zde trochu pohnul – okna těch prastarých domů zdobily satelitní antény. Uličkami jsem dobloumal až ke Svatoštěpánské bráně.
I zachtělo se mi odtud zajít na Chrámovou horu. Jenže ouha – policisté hlídající vstup mi sdělili, že turistům je tam v současné době vstup přísně zakázán. Tož jsem se vrátil na Via Dolorosa a šel po ní zpět směrem k Damašské bráně. Po chvíli mě napadlo uhnout z ní nejbližší uličkou vlevo. Záhy jsem se ale ocitl u policejní hlídky a ta mě upozornila, že si to opět mířím přímo na Chrámovou horu. Chtě nechtě jsem si musel přiznat, že řídit se pouze intuicí nebude to pravé vořechové. Vyndal jsem mapu, abych si ujasnil, kde všude je riziko, že mě někdo opět přinutí obrátit své kroky nazpět. Zjistil jsem, že ač se mi to valně nelíbilo, musel jsem se vrátit po Via Dolorosa až k místu, kde jsem na ni uhnul.
Při cestě zpátky bylo poznat, že den pokročil. Několikrát se mi snažili vnutit své služby palestinští průvodci. Jeden z nich byl obzvlášť neodbytný. Nabídl mi provedení celým Starým Městem za 50 šekelů a ustavičně mi strkal před oči svoji licenční kartu. Než se mi ho podařilo přimět k závěru, že u mě neuspěje, uběhla nějaká chvíle. Průvodce se podíval na hodinky a řekl:
"Strávil jsem s vámi pět minut, dostanu 20 šekelů."
Dost tvrdě jsem ho poslal někam.
Otrávený a unavený ustavičným opruzováním od lidí chtějících nadělat kšeft jsem zahnul do boční uličky, abych si trochu odpočinul a doplnil tekutiny. Než co to, v tu chvíli jsem byl opět vyrušen. Nečekaně jsem se potkal s Petrem, se študákem který občas zajde v Praze do synagogy, do které pravidelně chodívám. Do Izraele přijel včera a ještě před začátkem šábesu se mu podařilo sehnat levné ubytování v hostelu přímo ve Starém Městě.
Společně jsme se vydali k Západní Zdi (jinak také Zdi Nářků). Bezpečnostní kontrola při vstupu na prostranství před Zdí kupodivu nebyla příliš důkladná. Když jsme přicházeli ke Zdi, byl čas poledne. Modlitební prostor byl téměř liduprázdný, všude byly rozestavěny pultíky se spoustou modlitebních knih. Zato v synagoze umístěné v zaklenutém podzemí hned vedle Zdi bylo velmi plno. Došel jsem až ke Zdi samotné. V každé škvírce, v každé spáře bylo natlačeno nějaké přáníčko. Říkal jsem si: Má tohle místo nějaké zvláštní působení nebo je veškerá úcta k němu a veškerá víra v jeho zázračnost především věcí lpění na Chrámu, který dávno zaniknul? Je pravdou, že žádný zvláštní dojem ve mně tohle místo nezanechalo.
Od Západní Zdi jsme se vydali do Židovské čtvrti. Jako jediná ze čtyř čtvrtí Starého Města byla renovovaná a moderně upravená. Také ovšem ze všech čtyř na mě působila nejstudenějším dojmem.
Na tělech jsme pomalu začali pociťovat, že nastala doba nejsilnějšího žáru. I usoudili jsme, že je čas je nasytit a někam je uklidit do stínu. Zašel jsem s Petrem k němu do hostelu, který stál v Křesťanské čtvrti.
Z oken hostelu byly vidět střechy Chrámu Božího hrobu. Vydali jsme se tam, jakmile žár polevil a jakmile mi Petr dopověděl celou historii svojí cesty do Izraele, kterou podniknul z Prahy až do Jeruzaléma stopem po souši – vyšli jsme tedy v již velmi pokročilém odpoledni.
Chrám Božího hrobu byl postaven v místech, kde byl údajně ukřižován a pohřben Ježíš. Dnes se velmi spekuluje o tom, zda bylo toto místo určeno správně. Sám mám o tom svoje pochybnosti. Chrám je ve vlastnictví pěti církví, což je patrné na jeho vnitřku velmi dobře.
Jádro chrámu zaujímá stavba vnitřní svatyně postavená pod hlavní kupolí na místě Ježíšova údajného hrobu. Vnitřní prostory svatyně jsou nesmírně malé – když do nich chcete vstoupit, musíte se sklonit a pokleknout, ať chcete nebo nechcete. Když jsem tam klečel, cítil jsem, že tam není nic, ale naprosto nic. Naprosto žádná stopa po tom, že by se na tom místě kdy ocitl člověk tak vznešený, jakým Ježíš byl. Překvapilo mě to. Nicméně uvnitř není čas na důkladnější zkoumání, protože je potřeba uvolnit místo dalším lidem, kteří se tam chtějí zastavit. Obešel jsem svatyni zvenčí. Při obcházení jsem si všimnul jediného místa, které bylo něčím výrazné. Byla to kaple, kterou užívali egyptští koptové. Kaple byla prosycena teplem lidské oddanosti a opravdovosti, která došla spojení s láskou Boha a s jeho požehnáním. Uvnitř seděl muž, který na první pohled vypadal jako strejc, který usnul u televize. Když jste se však podívali blíž, mohli jste vidět, jak se muž v hlubokém ponoření tiše modlí. Neslyšel jsem, co se modlí – ale podle toho, čím byla prosycena kaple, v níž seděl, jsem věděl, že jeho modlitba je dobrá.
Od vnitřní svatyně jste se mohli vydat buď přímo naproti, do majestátního prostoru, který zaujali ruští pravoslavní, nebo jste mohli vystoupit na galerii, abyste spočinuli pod zlacenou, bohatě zdobenou klenbou ve zlatavě osvícené kapli gruzínské církve, nebo jste mohli zajít k hrobům křižáckých králů do strohé kaple pod galerií, popřípadě jste mohli jít dál a dotknout se skály, na níž byl Ježíš údajně ukřižován. Také jste mohli obejít prostor ruských pravoslavných a zešeřelým průchodem pokračovat do zadních prostor chrámu. Nesmělo vám přitom vadit, že jste se najednou ocitli uprostřed skladiště – že jste míjeli žebříky, štafle, železné tyče a porůznu odložené nářadí. Pak byste se totiž dostali ke schodům a ty by vás dovedly do bělostným světlem nasvícené mariánské kaple. Ve vzduchu byste tu mohli pociťovat jemnou, na vše usedající přívětivost. A jsou ještě další místa, kam jste mohli jít…
Jestli někdy navšítívíte Chrám Božího hrobu, nezapomeňte se zvenku podívat, zdali tam pod oknem stále stojí žebřík. V roce 1995 ho tam někdo dal kvůli nějakým opravám. Když potom přišlo na to žebřík odstranit, nemohli se církevní představitelé dohodnout, které z církví, jež mají co do činění s Božím hrobem, ten žebřík vlastně patří. Když jsem tam letos byl, žebřík stál stále pod oknem.
Od Božího hrobu jsme se vydali do uliček Křesťanské čtvrti. Ve čtvrti byly zvlášť patrné kostely katolíků a řeckých pravoslavných. Na prvních se skvěla spousta vatikánských vlajek, druhé byly vznosně ozdobené vlajkami řeckými. Inu, názorné předvedení parcelace duchovní (a jiné) moci.
Z Křesťanské čtvrti jsme zamířili do čtvrti Arménské, která je ze všech nejmenší, a odtud jsme Sionskou bránou vyšli na horu Sion. Jako hora není Sion příliš výrazný, jako místo je to ovšem podle mě jedno z nejkrásnějších v celém Jeruzalémě. Na vrcholku stojí opatství, které nese název Odpočinutí Páně. V opatství je kostel, který je nesmírně zajímavý. Byl postaven sice ve 20. století, nicméně jeho stavitelé velmi dobře věděli, na jakém místě stavějí. Hlavní prostor postavili v kruhovém půdorysu. Na podlaze nechali vyskládat mozaiku uspořádanou do soustředných kruhů a v těchto kruzích dali zpodobit dvanáct znamení zvěrokruhu a veškerou symboliku s nimi spjatou. Říkal jsem si: Taková výzdoba v kostele? To je hodně divné. I stoupl jsem si do samého středu. Něco mi napovědělo, že bych měl zkusit otáčet se po směru hodinových ručiček. Udělal jsem to a před mým vnitřním zrakem se začal rozvíjet děj utváření světa. Zastavil jsem se a začal se otáčet opačným směrem. Veškeré utváření ustávalo a vše, co bylo stvořeno, bylo zpevněno a zpečetěno ve svém tvaru a jméně. Cenný prostor.
Z opatství jsme sešli níže a dostali se k sefardské synagoze. Vstoupili jsme dovnitř. To už si nás oknem zvenčí všimla tři ultraortodoxňata. Byli to všichni kluci s brejličkama, s nakroucenými pejzy, v malých kaftanech a na hlavě s klobouky. Popřáli nám pokojnej šábes a hned se ptali, jestli umíme hebrejsky. Řekli jsme, že trochu jo, Petr teda znatelně méně než já. Pokusili se nám tedy situaci usnadnit a zeptali se, jestli umíme jidiš. Tož jsme jim řekli, že se s nimi raději budeme bavit hebrejsky.
Po příjemné řeči jsme pokračovali dovnitř synagogy. Vešli jsme do místnosti, kde za sklem stál katafalk s rakví potaženou černým suknem. Sedli jsme si a já zavřel oči. Obklopila mě sametově jemná pokojná hlubina vesmíru. Všude svítily hvězdy. Odkudsi ze dna stále přicházel svěží vánek, který vše kolem mě činil stále novým a novým. Když jsem po nějaké době oči opět otevřel, uvědomil jsem si, že vlastně nevím, před čí rakví sedím.
"Tady je přece pohřbený král David," řekl mi Petr.
Pochopil jsem.
Z hory Sion jsme se vydali do nového Jeruzaléma – podívat se na Kneset, do čtvrtí postavených prvními sionistickými osadníky, do míst, kde pulsoval židovský život.
Zvolna padal soumrak. V ulicích bylo vidět spoustu lidí, jak se shromažďují do synagog. Den šabatu byl na odchodu.
Den první – šabat ve Starém Městě - komentáře
