Budeme si psát

Není inzerát jako inzerát. Proč pročítat stále jen seznamovací inzerci. On hledá jeho, ona hledá ji, sliby o trvalém vztahu, lítost nad zklamanou láskou a opuštěnou duší. Foto napoví, ale není podmínkou. Často se z inzerenta vyklube úplně někdo jiný, než jak se v těch několika slovech a řádcích představuje. Někdy stačí jen málo, aby člověk poznal druhého člověka. Někdy stačí málo, aby člověk dokonce poznal sám sebe - a v pravý čas. Ve svých patnácti letech poznal sám sebe i Radek.

Začalo to nevině. Prostě jsem si řekl, že by nebylo špatné, kdybych si s někým dopisoval. K internetu jsem přístup neměl - a navíc čekání na dopis, každodenní napínavé nahlížení do poštovní schránky má přece jen své kouzlo. A tak když jsem jednou pročítal jeden nejmenovaný časopis, padl mi do oka inzerát: Čtrnáctiletý kluk hledal kluka nebo holku na dopisování. To je přesně to, co hledám, řekl jsem si a odpověděl jsem.

Holky se prý svěřují se svými starostmi, radostmi, problémy a intimnostmi svému deníčku. To mi přišlo hloupé. To jsem nechtěl. Svěřovat se ale někomu, koho vlastně osobně neznám, kdo bude na dálku takovou mou "vrbou", to by mohlo být docela fajn.

Začal jsem úplně obyčejně. Představil jsem sebe, své záliby, svá přání. Podpis - Radek. Odpověď přišla za týden. Tomáš byl ve stejném věku jako já, i když z úplně opačného konce republiky. Říkal jsem si, že pro vzájemné svěřování je to bezpečnější. Taky měl rád kupodivu sci-fi filmy, taky rád jezdil v zimě na lyže, ve fotbale fandil stejnému klubu a poslouchal podobnou muziku. Bylo o čem psát, byla řada věcí, na které jsme si mohli vyměňovat své názory. Na rozdíl ode mne Tomáš sbíral pohlednice. Já naopak zase autogramy. Protože můj otec cestuje hodně po světě, začal mi vozit pohlednice z různých zemí a já je posílal Tomášovi. Ten mi naopak do dopisů přibaloval autogramy umělců, které vyžebral na své mamce. Pracovala totiž v tamní umělecké agentuře a získat autogram od známé osobnosti nebyl pro ni žádný velký problém.

Aby to naše dopisování nebylo zas až tak úplně anonymní, vyměnili jsme si své fotky. Sice to spíš dělají kluci, kteří si dopisují s holkami, ale neviděl jsem v tom nic nenormálního. Ani jsem tehdy nevěděl proč, ale na dopis, kde bude Tomášova fotka, jsem se obzvlášť těšil. Musel jsem uznat, že to Tomášovi slušelo. Ta fotka usměvavého blonďáka s hnědýma očima se povedla. Jakou mu ale mám poslat já? Vždyť já žádnou pěknou nemám! Okamžitě jsem zamířil ke kadeřnici, aby mi něco udělala s vlasy. Snažila se. Pak hned k fotografovi, aby to ještě začerstva zvěčnil. Výsledek mi sice nepřipadal stejně dokonalý jako to, co mi poslal Tomáš, ale vložil jsem to do dopisu a vhodil do schránky a čekal na reakci. Zatím jsem si jeho fotku dal za sklo na psací stůl.

"Kdo to je?" zeptala se mamka, když uviděla Tomáše na čestném místě pod sklem mého stolu.
"To je kamarád. Dopisujeme si," vysvětlil jsem mamce. Trochu podezíravě se na mě podívala, ale já jejímu pohledu tehdy nevěnoval moc pozornosti.

Tomášova reakce mi polichotila:
"Moc ti to na té fotce sluší. Jestli to je tak i ve skutečnosti, tak se na tebe musí holky docela lepit. Už nějakou máš?"
Závěrečná otázka mi přišla trochu "mimo mísu". Žádnou holku jsem neměl, ani jsem o žádnou neusiloval. To jsem taky Tomášovi napsal a přidal jsem svůj poslední noční zážitek:
"Víš, Tomáši, přijde ti to možná divný, ale mně se o tobě zdálo. Radši ti ani nebudu psát, co se mi zdálo. " Dál jsem se radši nesvěřoval. Nechtěl jsem, aby si to Tomáš špatně vyložil. Sám jsem tomu moc nerozuměl. Byl to skutečně divný sen. Zdálo se mi totiž o Tomášovi přesně to, co se normálně klukovi zdává o holce.

Tomášova reakce mě ale na jednu stranu zaskočila, na druhou stranu potěšila. Byla až v závěru jeho následujícího dopisu, ve kterém mi jako vždy popsal své zážitky posledních dnů. Svůj dopis ukončil slovy:
"P. S. Radku, mně se o tobě taky zdálo. Taky ti radši nenapíšu, jaký to byl sen, ale moc se mi líbil. TVŮJ Tomáš. "
Od posledních slov jsem nemohl odtrhnout oči. "TVŮJ Tomáš!?" Četl jsem si je znovu a znovu. Taky jsem už kolikrát chtěl podepsat dopis pro Tomáše "Tvůj Radek". Po roce našeho dopisování mi to ale přišlo tak nějak nepatřičné, třebaže jsme toho o sobě věděli hodně. Tomášovi jsem určitě v dopisech prozradil daleko víc věcí než těm největším kámošům ve škole. Nevěděl jsem, jak zareagovat. Nakonec jsem to nechal bez komentáře, poslal jsem úplně normální dopis, ale už jsem se podobně jako on podepsal:
"Tvůj Radek. P. S. Tak co se ti teda o mně zdálo?"
Byl jsem totiž zvědav, jestli se mu náhodou nezdálo o mně něco podobného, jako mně o něm.

"Proč pořád chodíš k té poštovní schránce?" zeptala se mě jednou mamka. Dnes vím, že už tehdy jí něco vrtalo hlavou. Něco, co jsem já nebyl schopen ještě pojmenovat. Co to bylo, to jsem začal chápat až při čtení tolik očekávaného dopisu od Tomáše. Když jsem se do něj začetl, začal jsem postupně ztrácet řeč:
"Milý Radku,
více než rok si píšeme a dozvídáme se o sobě různá tajemství. To svoje nejtajnější jsem Ti ale ještě neprozradil. Pochopil jsem je až nedávno. Až když jsme si začali psát, až když jsi mi poslal svoji fotku a když se mi o Tobě zdál ten sen, na který se mě ptáš. Pochopil jsem, že bych si moc přál, abychom ten můj sen mohli jednou zrealizovat. V tom snu jsme byli oba na horách. Lyžovali jsme. Najednou jsme se ale zastavili a Tys mě začal líbat. Nevím, jestli mi po tomhle dopisu ještě napíšeš. Třeba tenhle papír zmačkáš a zahodíš. Přece bys nekamarádil s buzerantem. Ale, Radku, já nejsem buzerant. Já jsem gay a jsem do Tebe zamilovanej. Já za to nemůžu. Moc rád bych věděl, jestli ten Tvůj sen byl podobný jako ten můj. Třeba ne a já budu čekat na Tvůj dopis marně. Třeba ale ano a já budu tím nejšťastnějším klukem na světě.
Radku, prosím Tě, nezlob se za tenhle můj dopis a zkus odpovědět. Zatím se měj moc hezky.
Tvůj Tomáš.
P. S. Posílám ti velkou pusu. "

To už jsem ztratil řeč úplně. Tomáš ale nemusel čekat dlouho. Okamžitě jsem vzal papír a psal. Tím nejšťastnějším klukem na světě jsem byl v tu chvíli totiž já. Vždyť se mi o Tomášovi zdál úplně stejný sen jako jemu o mně. Tomu se přece říká osud, nebo ne?