Bart a jeho příběh

S Bartovým souhlasem otiskujeme jeho příběh:

Před nástupem na vejšku, kde se budu učit jak učit ostatní, jsem si řekl, že by to chtělo trochu světu ukázat pravdu... ale zase nějak opatrně, nejsem ten typ, tancující na alegorických vozech při zahraničních show. Objednal jsem si triko (mimochodem model „C“, kterej se mi líbí nejvíc), po doručení jej oblékl a hurá mezi lidi. Zvědavě jsem se koukal kolem sebe, jestli třeba někdo zareaguje. No nic moc, zrovna ten kluk v cukrárně to asi neznal, škoda. Postupně jsem se na symbol na hrudi přestal zaměřovat, občas se mě kámoši ptali, co že to je. Odpovídal jsem dost vyhýbavě, jak koneckonců bývá mým zvykem:-)

V úterý jsem musel na poštu, už u okénka jsem si všiml celkem hezkýho kluka, o maličko staršího než já a pořád na mě civěl. Ten můj holič to včera asi fakt přehnal. Odešel dřív, já si vyzvedl dopis, odcházím a on stojí venku! Otevírá mi dveře a: „Ahoj, ty máš ale hezký tričko! Já už ho někde viděl..“ A blýskl po mě očima. No, jak jsem se na podobnou příhodu těšil, tak teď mi vyrazila dech, možná ne úplně příjemně. „Kterým směrem jdeš, můžu tě kousek doprovodit?“ A tak jsme se seznámili. Jmenoval se Honza, prý mě už parkrát potkal, ale k příležitosti došlo až teď. Mé počáteční zděšení postupně vyprchalo, s Honzou se dalo dobře bavit. Byl zábavný a poměrně spontánní, občas narušil i můj přirozený stud introverta. Musel jsem už domů na oběd, ale dohodli jsme se na schůzce večer na pěší zóně u fontány.

„Tak kam vyrazíme? Smál se na mě a bylo vidět, se na setkání připravoval, což ale já taky:-) „Vinárna, hospoda, park?“ „Tak na kafe bychom mohli a pak uvidíme, jo?“ Pokračovali jsme v rozhovoru z dopoledne, říkal mi o tom, co dělá, co by chtěl dělat. V hlavě to měl poměrně srovnaný, jenom některý představy byly maličko přitažený za vlasy. Ale to mý jsou určitě taky. Byl mi sympatickej, měl hodně hluboký oči a nádherně se smál. Po kafi přišla na řadu dvojka bílýho, znali jsme se sice pár hodin, ale pořád bylo o čem mluvit, taky víno rozvazovalo jazyk. V jedenáct zavírali, domů se nám ale ještě nechtělo, ještě, že kolem vody je tolik hezkých míst na procházky. A nějak vyšlo najevo, že sympatie jsou vzájemný. Kluka nemám a rozhodně bych neměl nic proti.

Občas jako omylem zavadila jeho ruka o moji, rázem byl ještě nesmělejší než já, tak jsem ho za ni chytil sám, šli jsme ještě kousek dál, poprvé potichu, atmosféra, že by se dala krájet. Najednou zastavil, otočil si mě proti sobě, asi vteřinu tak zůstal a pak mi dal pusu. Hrozně rychle a na tvář. Musel jsem se začít smát, to ho zaskočilo: „Něco je špatně?“ „Ne, ne, je to perfektní“ a taky jsem ho rychle políbil na tvář. Jenže od tváře není daleko ke rtům, začali jsme se líbat v přítmí parku, srdce mi bušilo jako zvon – ne, ty zvony bily na kostele, jedna ráno, musím domů nebo se naši zblázní! Pomalu jsem se odtáhl a omluvil se, že mě to mrzí, ale fakt už musím. „Uvidíme se zejtra?“ „Jasně že jo! Teda vlastně ne, já na to zapomněl, máme nějaký seznamovací výlet s vysokou, vrátím se v neděli.“ „Až v neděli? Do tý doby na mě určitě zapomeneš…“ „Nezapomenu.“

A nezapomněl jsem. Dnes je neděle, jsem už doma, píšu tenhle elaborát a zároveň SMSky s Honzou, zejtra bude náš den. Už se moooc těším. Teda jestli se neurazí, že jsem naše shledání takhle zveřejnil:-)